Víte, co mají společného doručovatel telegramů, bednář, kartáčník nebo vorař? Jsou to všechno povolání, se kterými se dnes již nesetkáte. Některé ze seznamu profesí zmizely už před desítkami let, jiné teprve nedávno. Pojďte s námi na malý historický exkurz.
1. 3. 2017
1. Doručovatel telegramů
Kdy naposledy (jestli kdy vůbec) jste měli v ruce telegram? Přitom ale jeho éra není až tak vzdálená. Kdo by dnes čekal, až mu doručovatel donese na papíře sdělení, které se vejde do jedné SMS?
Doručovatel telegramů je jedna z profesí, která padla za oběť technologickému pokroku. Možná vás ale překvapí, že zase tak dlouho tomu není. Telegram Česká pošta oficiálně zrušila k 1. dubnu 2010.
Ještě v roce 2009 na poště přijali 756 telegramů. Tedy v průměru 63 telegramů měsíčně na celém území České republiky.
↑ Telefonování se dříve neobešlo bez lidské asistence.
2. Spojte mě s Domažlicemi, prosím
Mladí lidé s mobilními telefony si dnes těžko dokážou představit, že telefonování byl kdysi docela složitý proces, který se neobešel bez lidské asistence. Než došlo k automatickému přepojování telefonátů, zastávaly tuto funkci spojovatelky. Seděly na ústředně a přepojovaly jednotlivá volání.
Věděli jste, že do odlehlejších částí naší republiky, například na Bruntálsko, se nedalo ještě v roce 1992 dovolat bez pomoci spojovatelky? Teprve po roce 2002, po dokončení digitalizace veřejné telefonní sítě, byste spojovatelky v ČR už nenašli.
3. Kdo byl drnomistr?
Říkalo se mu také pohodný (od slova pohodit) nebo ras. Znáte tato slova ze starých českých románů? A víte, koho označují? Drnomistr se zjednodušeně řečeno staral o sběr a likvidaci uhynulých zvířat. Jeho úkolem bylo v té době i odchytávání a následné zabíjení toulavých zvířat, především psů a koček.
Zajímavé je, že drnomistr musel mít přehled o nakažlivých nemocech zvířat, aby mohl v případě podezřelého úhynu neprodleně uvědomit úřady, takže plnil velmi důležitou roli pro zdraví celé společnosti.
Vděčnosti se však asi moc nedočkal. Naopak, kvůli své práci patřili drnomistři k nejnižší společenské vrstvě. Stejně jako dříve kati, i oni stáli na samém konci společnosti. V kostele měli vyhrazená místa, oddělená od ostatních. Také jejich obydlí, zvané pohodnice či rasovna, stávaly na samotě.
Z mrchovišť, která u nich bývala, se do okolí šířil silný zápach, což určitě nepomáhalo jejich oblíbenosti. Toto povolání postupně vymizelo s tím, jak jejich práci převzaly veterinární sanační ústavy.
↑ Tihle voraři splouvali kanadskou řeku Mackenzie. V ČR tato profese zanikla v 60. letech 20. století.
4. Nebezpečné, ale romantické povolání vorařů
Voraři, původně označovaní jako plavci, měli velice náročné povolání, které se často předávalo z otce na syna. Plavili dřevo po vodě na určené místo. Dnes nám to zní romanticky, ve skutečnosti to však muselo být velmi nebezpečné povolání.
Voroplavbu postupem času vytlačila železnice. Poslední vor po Otavě plul v září roku 1960. Na Vltavě proplouval rozestavěnou Orlickou přehradou poslední vor 12. září 1960. O jedenáct let později, 9. července 1971, voraři uspořádali rozlučkovou cestu. Účelem cesty bylo zdokumentovat práci vorařů a získat filmový materiál.
Ukázalo se však, že splavit řeku tak jako kdysi už nelze. Koryto Vltavy se vlivem regulace podstatně změnilo, nové mělčiny se objevily tam, kde dříve nebyly. Regulace tak znemožnila pokračování starého řemesla a řeku nepřemohli ani zkušení voraři. Dějiny starého řemesla se přestaly psát.
↑ Práce bednáře zachycená na malbě vystavené v Národní galerii.
5. Bednáři ještě nevymřeli
Namále měli také bednáři! Možná vám název této profese nic neříká, ale v Česku stále existují. Po roce 1980 v pivovarech v podstatě zaniklo tradiční bednářské řemeslo výroby sudů. Mohlo za to nahrazování dřevěných sudů kovovými a nerezovými.
Plzeňský pivovar však v roce 2002 toto řemeslo obnovil. Je jedním z posledních míst v Evropě, kde se tradiční bednářské řemeslo uchovalo a stále provozuje. Aby bednáři nevymřeli, vždy po odchodu bednáře do důchodu přijímají nového mladého člena do party, aby ho starší naučili řemeslu, které se už nikde jinde nedá neučit. Vzpomeňte si na to, až si budete někde v hospůdce dávat plzeňské pivo…
↑ Fotografie z prodejny kartáčníka v Srbsku.
6. Kartáčník
Název této profese se občas objeví v nějaké společenské hře či křížovce. A i samotné řemeslo se pomalu vrací. Kartáčník kdysi vyráběl smetáky, kartáče, košťata, štětce i zubní kartáčky. Nebyla to práce nijak prestižní, ale zato potřebná a všestranná.
Musel ovládat práci se dřevem, přírodninami materiály i s kovovými dráty. Bylo nutné opracovat topůrka, násady. Poté připravit z drátu kvalitní spojovací materiál. Na závěr nasadil výplň buď z žíní, štětin, jemných chlupů nebo vrbového proutí.
V posledních letech vzniklo pár nových kartáčnických dílen. Vychovávají se mladí řemeslníci, kteří se na kartáčnickou profesi připravují v učebním oboru Zpracovatel přírodních pletin. Stále však hrozí, že dovednost řemeslných rukou zanikne vinou levnější strojní velkovýroby, ve které není místo pro přírodní materiály.
Až si budete příště kupovat koště nebo kartáček na ruce, zkuste se na tento nenápadný předmět podívat pozornějšíma očima. Kdo a kde ho vyráběl?
Krupař, opravářka punčoch… kdo by se dnes už neuživil
Profese přirozeně vznikají a zanikají. Záleží, o jaké služby je mezi lidmi zájem a velký vliv má samozřejmě technologický pokrok.
Dnes by se asi jen těžko uživil třeba krupař, který od mlynáře kupoval mouku a dále ji prodával společně s dalšími obilninami, jako jsou kroupy, jáhlo a proso. Určitě by se neuživila ani opravářka punčoch. Z punčoch se stalo jednorázové spotřební zboží, které se nevyplatí opravovat.
Ponocný by dnes už také neobstál. Ponocní střežili v noci obec, varovali spící obyvatele před požáry a dalším nebezpečím troubením do rohu. Například v Moravskoslezském kraji profese ponocných oficiálně zanikla ke konci roku 1955.
Jarmila Zechová Syptáková