Ludmila Honková (56) pracovala dlouhé roky jako strojařka a frézařka. „Vždycky mě to strašně bavilo. Je to práce, která mi doslova voní, i ten šmír,“ říká. Když jí bylo 50 let, přeučila se na jeřáb. Převzala práci po kolegyni, která šla do důchodu. „Nějak mě ten jeřáb zlákal,“ říká paní Ludmila, která na mostovém jeřábu ve strojní firmě WIKOV Hronov převáží několikatunové náklady.
8. 3. 2017
↑ Ludmila Honková v práci převáží několikatunové náklady.
Když někomu povíte, že děláte jeřábnici, je nějaká poznámka, kterou k tomu lidé obvykle mají, ale vy už jste na ni alergická?
Alergická ne. Jsem na svoji práci pyšná. To, co dělám, se ale těžko vysvětluje člověku, který nemá zkušenost z výroby. Lidé si myslí, že celý den sedím někde v kabince a jen přesouvám náklad. Tak už to ale dnes není. Je to mostový jeřáb a obsluhuju ho ze země. Když někdo na dílně potřebuje něco dovézt, třeba bednu s materiálem, tak ji uvážu, naložím a přivezu.
Jak vám kolegové dají vědět, že vás potřebují? Máte třeba nějakou vysílačku, kterou si vás volají?
Na dílně mám na starosti jednu konkrétní uličku, po které můžu jezdit vodorovně a zajíždět do uliček ke strojům. Když někdo něco potřebuje, tak mě hned vidí. Zavolá na mě nebo zatroubí na ovladač, já k němu dojdu a domluvíme se. Kolegy obcházím i sama, jestli něco nepotřebují. Celou směnu vlastně trávím na nohou. Nejsem ale robot. Když nikdo zrovna nic nepotřebuje, udělám si chvilinku pauzu. Sednu si a dám si třeba kafe.
Jak těžké náklady jeřábem přesouváte?
Většinou přesouvám bedny s materiálem nebo hotové dílce. Nejtěžší náklad, který jsem přesouvala, měl 8 tun. Instalovali jsme tehdy nová CNC obráběcí centra. Bylo to dost náročné, ale to mě na tom právě bavilo. Převážela jsem taky pětitunovou hřídel do mašiny. Mostový jeřáb celkově unese až 10 tun. Takhle těžký náklad už bych ale nepřevážela sama, to už musí pomoct i chlapi.
↑ S mostovým jeřábem začala paní Ludmila pracovat až v padesáti.
Jak vás vlastně berou kolegové – muži? Přece jen vaše profese není pro ženy úplně běžná.
Ve firmě je nás šest, co děláme na jeřábech, z toho jsme dvě ženy. Mně se s mužskýma dělá dobře. Jsme tu v dobré spolupráci, vyjdou mi vstříc, pomůžou mi třeba něco uvázat. Když jsem ze začátku vozila těžké náklady, tak se o mě chlapi báli. Já jim vždycky říkala: „Neboj se!“ Teď už mi věří, vědí, že to zvládnu. Zažila jsem i ženský kolektiv, ale to moc dobré nebylo. Chlapi se tolik nehádají a když už, za chvíli se baví dál. Ženské se nafouknou, nemluví, pomlouvají. Na tohle já moc nejsem.
Jak dlouho na jeřábu děláte? A jak jste se k téhle práci dostala?
Ve Wikovu jsem 17 let. Nastoupila jsem jako frézařka, pak jsem přešla na montáž. Dělala jsem třeba přestavníky do výhybek na železniční tratě v Anglii. Jsem vyučená strojařka a strojařina mě vždycky strašně bavila. Po mě je to práce, která mi doslova voní, i ten šmír. Na jeřáb jsem se dostala před 6,5 lety, kdy jsem převzala místo po paní, která šla do důchodu. Nějak mě ten jeřáb zlákal. Bylo mi tehdy 50 let a říkala jsem si, že to možná bude míň náročné než frézka. Ale řeknu vám, že tak jednoduché to taky není. Na jeřábu může pracovat ten, kdo má zdravé nohy, ruce a záda. Fyzicky je to taky dost náročné.
Je něco, co vás dokáže v práci naštvat?
Bedny s materiálem se tu skládají po třech na sebe. A většinou je to tak, že kolega potřebuje dovézt právě tu, co je úplně vespod (směje se). Co mě ale opravdu naštve, tak když někdo na ty tři bedny položí ještě čtvrtou. Jsem totiž malá, měřím 152 centimetrů. Už ty tři bedny jsou akorát v mé výšce, takže při čtvrté už musím lézt navrch, abych ji mohla sundat.
Dlouhé roky jste pracovala jako frézařka, teď jste jeřábnice. Dají se tyto dvě profese vůbec srovnat?
Obě jsou úplně jiné, srovnat se to nedá. Práce s frézkou mě hodně bavila, tam jsem byla pánem svého stroje. Vždycky se mi strašně líbilo dělat složité věci ze železa. Jako jeřábnice zase obsluhuju celou naši dílnu, je to práce mezi lidmi. Udělám, co jim na očích vidím.
Prace.cz
Kam dál?
Práce ve výrobě: aktuální nabídky